Představte si, že by Hvězdné Války nebyly jenom dějištěm velkolepých vesmírných bitev, epických soubojů Jediů a Sithů nebo invaze extragalaktických válečníků. Co kdyby Sithští Lordi nebyli tím nejhorším a nejstrašidelnějším nebezpečím, jaké můžeme v univerzu Star Wars mít? Jak by se vám líbilo být v předaleké galaxii svědky útoku rozkládajícího se masa a pachu smrti ? útoku nemrtvých?
Asi nějak podobně musel uvažovat spisovatel Joe Schreiber na začátku roku 2009 při psaní své první knihy z univerza s názvem Pěšáci Smrti (Deathtroopers). Recenzovaná Rudá Sklizeň z roku 2010 je (ne)přímým prequelem Pěšáků smrti. Později v roce 2014 přispěl Joe ještě třetím „temnějším“ příběhem s názvem Maul: Uvězněn (Maul: Lockdown). Méně sečtělý čtenář si na základě těchto tří děl může udělat obrázek o americkém spisovateli milujícím temné a hororové příběhy. O to překvapenější pak ale bude, když zjistí, že Joe má na svědomí i kánonickou knížku pro mladé čtenáře Solo: A Star Wars Story: A Junior Novel, kterou se škatulce vymyká.
Pěšáci Smrti byli mezi fanoušky hodnoceni velice pozitivně, čemu napomáhala i samotná obálka knihy. Joe Schreiber byl po značném úspěchu na koni. Samozřejmě našla se skupinka čtenářů, kteří, trhajíc si vlasy, házeli Deathtroopers okamžitě po přečtení do koše, naproti tomu jiní na tuhle knížku pěli ódy; u renomovaných kritiků se ale většina klonila spíše k průměrným, respektive lehce nadprůměrným hodnocením za sice novátorský přístup a svěží nápad, nicméně s nevýrazným příběhem plným hororových klišé, které se okoukali už v devadesátých letech. Jak tedy dopadl nástupce, nebo lépe řečeno předchůdce „Pěšáků“ ? Rudá Sklizeň?
Než se dostanu k rozboru a hodnocení, rád bych osvětlil situaci okolo zrodu knihy, jelikož ji považuji za zajímavou (možná i zajímavější než příběh samotný, to ale předbíhám) a obdobné perličky mám docela rád. Konkrétně se jedná o původ názvu románu, tedy Red Harvest. Prvotně se totiž měl příběh jmenovat Black Orchid v odkazu na orchideu Murakami, která je pro celkový děj důležitá. Název byl změněn, protože pro vydavatelství působilo Black Orchid spíše jako titul pro romanticky laděnou knihu. Posléze vybraný nový, hororovější název Red Harvest, je referencí na titul Blue Harvest, který George Lucas užíval jako kódové označení pro Epizodu VI ? Return of the Jedi, aby se tak vyhnul nežádoucímu obecenstvu a tisku při natáčení. Úsměvné je, že mottem pseudonymu filmu bylo: „Horror beyond imagination“, o co se patrně snažil i Joe Schreiber při psaní knihy.
V románu se přenášíme do období přibližně 3 645 let před bitvou u Yavinu, takže operujeme v době Staré Republiky. Na rozdíl od množství jiných příběhů, zde jsme hned ze začátku vhozeni do prostředí sithské akademie na zmrzlé planetě Odacer-Faustin, abychom sledovali trénink, skutky i problémy mladých studentů tamějšího výcvikového střediska. Jeho hlava, Lord Darth Scabrous je posedlý výzkumem svého předchůdce, který by mu mohl zabezpečit schopnost nesmrtelnosti. K receptuře, která by mu měla pomoci k vítězství nad smrtí, ale potřebuje zvláštní přísadu v podobě jedinečné orchideje Murakami. Proto posílá nájemního lovce Tulkha, aby mu květinu přinesl z jedijských pomocných zemědělských fondů AgriCorps.
Na jednom ze světů Jádra pracuje díky svému umu vcítit se a „mluvit“ s rostlinami padawanka Hestizo Trace v jistém laboratorním zařízení. Ještě netuší, že se v následujících dnech bude muset vypořádat s hrůzami, jaké si dosud neuměla představit. Hestizo je totiž členkou AgriCorps a aby toho nebylo málo, v její péči se nachází i vzácná orchidea Murakami.
V případě jiné recenze bych nyní přešel k rozboru osobnostních charakteristik postav a jejich přínosu pro příběh a universum. V případě Rudé Sklizně to však bohužel moc nejde. Dějová linie je na to moc krátká. 256 stran v brožované vazbě v originálním jazyce opravdu není mnoho, když uvážíme, že většina Star Wars románů v originálu dosahuje délky kolem 400 stran. Díky krátkosti románu a velkému množství postav jsem si zde nedokázal vytvořit k žádné z nich vztah a ani autor se moc neměl k tomu, aby mi s tím pomohl. Jeho protagonisté jsou všechno jenom ne zajímaví. Hlavní hybatelé příběhu jsou spisovatelem do děje vhozeni náhodně, jako by o nich dopředu neměl jasnou představu a osobnostní profily rozvíjí velice skoupě až do té míry, že o nich v podstatě neřekl téměř nic. Zůstalo to tedy u nějakých obecných charakterových rysů, až obrysů. Sice víme kdo, proč a jak, ale autor nenabídl nic navíc, díky čemu byste si postavy mohli oblíbit nebo proč si k nim vůbec vypracovat určitý vztah. Extrém je, když si den po přečtení románu nepamatujete, kdo byl kdo a jaký vlastně byl. Tohle je právě ten smutný případ. Všechny osoby jsou krajně zapomenutelné, možná s výjimkou hlavního antagonisty. I přesto se ale pokusím ve zkratce shrnout a rozebrat, kdo to vlastně v příběhu Rudé Sklizně vystupuje.
Prvním do party je samozřejmě Darth Scabrous, vedoucí Sithské akademie na Odacer-Faustin. Po akademii o něm kolují fámy a strašidelné historky, hlavně díky jeho izolaci a tajnůstkářství. Sithský Pán, jenom sporadicky vycházející ze svých komnat, je posedlý nalezením receptury, která by mu zajistila věčný život. Právě kvůli tomu se neštítí děsivých pokusů i na vlastních studentech. Když se však dostane se svými experimenty do finále, ne všechno půjde podle představ.
Protějškem Scabrouse je zmíněná Hestizo Trace, padawanka pracující pro jedijskou instituci Agricultural Corps, o které jsme měli možnost číst už dříve, třeba v románu Yoda: Temné setkání. AgriCorps je pomocným sborem, ve kterém vypomáhají a pracují padawani s nižší citlivostí k Síle nebo menším talentem, ale také padawani, kteří zklamali při zkouškách nebo při svém výcviku i ti, kterým se nepoštěstilo získat vlastního mistra. Zo, jak se jí říká, se ovšem díky Síle těší nevšední schopnosti ? dokáže se vcítit a rozmlouvat se vším, co je schopno fotosyntézy. Ovšem její schopnost komunikovat s rostlinami se projeví hlavně v její interakci s orchidejí Murakami. Tohle je moment, kdy jsem (jako určitě spousta dalších čtenářů) přimhouřil oči a zbystřil pozornost. Ano, kytka. Která dokáže komunikovat pomocí Síly s jiným uživatelem na vědomé bázi. Jako jo, má to logiku, přece i kytka je žijící bytost a součást Síly, nicméně momenty, kdy Hestizo rozmlouvá s Murakami, vyznívají velice podivně.
Autor vsadil i na velké množství vedlejších postav, přičemž většinu z nich tvoří studenti akademie. Což nebyl moc šťastný krok. Přibližně do poloviny knížky Joe na čtenáře chrlí neustále nové jména a asi devadesát procent z nich je nepodstatných. Jejich rozmluvy a problémy jsou charakterově blíže hororové teenagerské telenovele, než románu Star Wars. V podstatě jde jenom o křoví, které dostane význam až později jako pochodující hrstka bezejmenných nemrtvých. Pokaždé, když se v příběhu objevila nějaká další postava, jsem musel přetočit knihu na začátek a podívat se do dramatis personae, o kterého nešťastníka to vlastně jde. Těch zbylých „zajímavějších“ deset procent tvoří kupříkladu nájemný lovec whiphid Tulkh. Nesmím opomenout bratra Hestizo ? Rojo Trace, který sice patří mezi vedlejší figury, ale jevil se mnohem zajímavěji než samotná Hestizo. Kdyby se s ním autor vyhrál a využil ho do závěru místo jeho sestry, možná bych i udělil lepší hodnocení. Docela zajímavou byla i přítomnost netijského knihovníka Dail’Liss, což je v podstatě mluvící stromeček. Něco jako Enti z Pána Prstenů. Pokud bych měl vypíchnout někoho ze studentů, pak by to byl akolyta Rance Lussk. Nejde jenom o to, že díky výcviku od samotného Scabrouse dokázal ovládat myšlenky jiných studentů, ale právě tenhle on se postaral snad o nejlepší a nejpamětnější momenty z celé knihy. Kde jinde se můžete přenést do myšlenek nakaženého a vidět jeho proměnu z pohledu vlastních očí? U Lusska máme možnost sledovat, jak se pomalu mění myšlenky oběti nákazy od kousnutí po kompletní proměnu na „zombie“. Za tohle palec nahoru. Dočkáme se i dalšího přírůstku do linie Lordů v podobě původce experimentů vedoucích k nalezení nesmrtelnosti, kterým je Darth Drear.
Co se týče děje, jedná o příběh přímočarý, ba až nudný a předvídatelný. Více snad napsat nejde. Mám za to, že reálie a podstatu zápletky jsem popsal dostatečně a každá další věta by byla jenom nechtěným spojlerem. Přímočarost nicméně neznamená bezchybnost a zde to platí dvojnásob. Problém jsem měl třeba i s tím, že se na celé akademii nenachází žádná pořádná zbraň. Jeden by očekával, že právě tohle bude místo, kde bude ozbrojen úplně každý. Pro mé překvapení opak byl pravdou. V celém komplexu se dle autora nachází jenom pár (doslova) světelných mečů a nic víc. Stejně zaráží fakt, že v praxeu plnému hordy nevybouřených studentů, velí snad jen dva nebo tři mistři. Kromě knihovníka a pár droidů už člověk nezavadí o téměř žádný pomocný personál, mistry ani učitele.
Těch pár referencí, které Joe Schreiber implementoval, bylo fajn, ale s přihlédnutím k tomu, v jakém období se Red Harvest odehrává, jsem čekal více. The Old Republic, na kterou autor odkazuje jenom zmínkou o obsazení Coruscantu, se přímo nabízela. To je i po předchozích Deathtroopers (jež byli na reference také skoupí) zjevným důkazem, že autor není zrovna kovaný ve znalosti rozšířeného univerza a jeho vědomosti týkající se jiných (rozuměj neherních a nefilmových) příspěvků jsou spíše elementární. Ke cti mu ale musím připsat, že se krátce podíváme třeba i na Geonosis a připomeneme si, v jaké soustavě měsíců to o téměř čtyři milénia dostane zakázku Jango Fett.
Kniha je rozdělena na celkem 46 kapitol, na délku knihy celkem hodně. Většina má rozsah 4-5 stran, některé ani to ne. Jestli se autor snažil o epizodičnost, tak mu to bohužel nevyšlo, protože výsledkem je jenom nekonzistentní vyprávění, které působí velice nekonzistentně a zmateně. Schreiber zběsile skáče ze scény na scénu, což činilo obtížné se na chvíli zastavit, vcítit se do dané postavy, prožít její emoce a dostat se tím naplno do příběhu. Román dostal vzhledem k vazbě také dvě různé obálky, obě se podle mého názoru povedly mnohem více než text samotný. Česká lokalizace není; to však jako negativum nehodnotím. Tohle dílko asi není nic, co by Egmontu stálo za vydání.
Nemůžu říct, že bych litoval koupi, každá knížka do sbírky dobrá, ale rozhodně ne každá knížka je dobrá i pro opakované čtení. Snahu autorovi upřít nemohu, asi tuším, co bylo jeho záměrem, ale bohužel nedokázal proměnit dobrou vůli v příjemný zážitek. Není to ta zcela nejhorší kniha, kterou jsem z univerza četl, ale nebezpečně se blíží k onomu horizontu událostí, ze kterým zeje chřtán odpadu. Jestli jsou Zahnovy nebo Karpyshynovy knížky top a třeba takový Tatooine Ghost solidní béčko, pak Red Harvest je jeden z těch nejslabších céčkových kusů srovnatelný s fanfikcí. Smůla.
Klady: nápad hororového pojetí Hvězdných Válek, možnost sledovat proměnu z první ruky, obálka Zápory: všechno ostatní… uspěchanost, nudné a nezajímavé postavy, téměř žádné poutavé, zapamatovatelné či alespoň zábavné momenty, rozmluvy s orchidejí a tak dále „Cítím, že se věci… změnily.“ – orchidea Murakami